|
UMBRTKA LYRICS
"Nad Propastí Dne" (2003)
1. Prach je všudyøítomný
2. Kola za klenbou
3. Siluety ve mìstì
4. Nad propastí dne
5. Nejèistší milosrdenství
6. Èlovìk - dìlník
7. Smrt v železe
8. Literát I, II, III
9. Nad tíživou knihou
10. Elegie
11. Jádøinec staroby
12. Šedá jízda
13. Poslední komín
1. Prach je všudyøítomný
TEXTY
Nad propastí dne
1. Prach je všudypøítomný
2. Kola za klenbou
3. Siluety ve mìstì
4. Nad propastí dne
5. Nejèistší milosrdenství
6. Èlovìk - dìlník
7. Smrt v železe
8. Literát I, II, III
9. Nad tíživou knihou
10. Elegie
11. Jádøinec staroby
12. Šedá jízda
13. Poslední komín
Prach je všudypøítomný
(Morbivod)
Kouøem z komínových pohøebišť je zaplaven stín nad prùmyslovými pøísvity.
Zloba trakèních vozidel se umocòuje burácením hromù nad rezavými konstrukcemi.
Tyto konstrukce svou složitostí sahají až za hranice lidské pøedstavivosti.
Je noc, která pøedstavuje pøelom mezi dvìma érami prachmatismu.
Posouvají se obzory jeho vnímání pøedevším v èistì industriální rovinì.
Kovoobrábìcí stroje za zdmi pracují bez zastavení, neboť pouze nepøetržitý provoz
mùže zajistit dostateèný prostor pro rozsáhlé úvahy nad nábojem vlastní nenasytnosti.
Kovy mnohých tvarù a složení se už dávno staly zdrojem energie pro další a další stroje.
Expanze kovových scén zahlcuje svojí nadlidskou mocí ta správná místa ve snech
i ve skuteèném svìtì. Prach je všudypøítomný...
Špinavé vody nemilosrdnì bijí do rzi
plechových stìn prùmyslových budov,
rez proniká i do nitra strojù.
Ty staré stroje však stále žijí
a rovnìž budoucnost patøí jim.
Když øítí se lokomotiva železnièním koridorem obklopeným táhnoucími se továrnami a promlouvá svým
kovostrojním hlasem, demonstruje tím jasnou pøevahu nad lidskými emocemi a právem si
vynucuje nevídanou pozornost. Svoji cestu doprovází hlukem, jenž nelze pøeslechnout ani
v nejhlubším spánku.
2. Kola za klenbou
Když ulice ve svém tlení mrznou
A když v dechu vesny znovu tají
Tehdy nejsilnìji vnímám zrùdná soukolí
Za popelavou klenbou nebe
Zubatá kola skrytá za šedí
Tichá a pøesnì v sebe vložená
Nesèetná
Drtí kámen v mrholení.
Vidìl jsem zástup zhýralcù
Okrádali mìsto o jeho strupy
Klamáni spìchem, jenž jim sliboval
Zdolání cesty bez jara a bez podzimu.
Soukolí se neznatelnì pohnulo
A jejich kosti sežral první závan vìtru.
3. Siluety ve mìstì
Vidím troleje, táhnou se ulicí
Zrak okouzluje žulové dláždìní
Mlží se vize mé, siluety vozidel
Sen i skuteènost, zátiší dojemné
Prach ve tváøích dìlníkù a jejich dnù
Vzpomínky povstávají, vytékají na povrch
Symbolem starých snù jsou vody mých svìtù
Chladná èerná nádraží vždy terèem cest
Musím jít šedou ulicí,
jen staré domy kolem
Jediný lesk, ketrý spatøím
je obraz lamp ve dlažbì
Za jemného deštì je
každá krùpìj skvostem
Line se všude chlad,
ze sklepù a z chodeb
Za mìstem šedá stráò,
nad ní na kopci toèna
Dunìní tramvají zní
pod opadaným stromem
To jsou ta místa,
vize èerných alejí
Siluety ve mìstì,
každé noci spatøuji
Druhá tváø mnou oboustrannì proniká
Vnitøní a vnìjší vlaky, špína a její pravda
Zakrytá stìna práce èeká na svùj den
Vedou k ní koleje, pražce, zhmotòuje mùj sen
4. Nad propastí dne
Ubohý vládèe krátké tmy
Tìch sedmi nocí nade dny
Tys vysál morek z hvìzd
Já svìdek jsem byl
Ty vládèe rozporù
Co trháš duši ve slupce
A vléváš èernou duši do stromù
Které jak trychtýøe stíní
Klid èerných v reji šedých míst
A lesklou hladinu v pøíkopu
Za noci plná odporu
K hvìzdám, mìsíci
K sobì jak pochodni
Planoucích názorù
Proè netrháš tmu na místech jiných
Nad hlavami tupých tìl
A mì nenecháš v tekutém èerném temnu
Za noci bez hvìzd
I ve mnou proklínaný den
Vládèe rozporù ty poživaèné èerné oko
Proè kmitáš se mezi stromy
Strhnu tì svou duší zemdlelou
Extaticky vìtrem odranou
Já stavím tobì pomník z prachu
A slz co vytékají do uren mrtvých
Modeluji hnus tvého tìla
Nad protrhávající se propastí dne
5. Nejèistší milosrdenství
Zas a zas navracím se
S podìkováním èasu
Noci kdy lidé vìtšinou
Nehýbají se v chvatu
Zas a zas vdechuji
Tak vzácný vzduch ticha
Vím kdo
Posílá mi jej
Upøenou mysl v dáli mám
Zas a zas proklínám
Období roèní slunce èas
Jsou to hodiny zmaru
Skrz louže vlastních slz v oèich
Vidím svìt v chvatu
Moje a pøece vlastní svá
Místa hoj klenotù oplývá
Brzké záhubì urèená místa
Po zarostlém chodníèku
V mlhách za šepotu sborù
Mùj èas zas a zas
Každou noc když pøichází
Jak vrcholí ve své èistotì
Tak rychle zhyne odchází
6. Èlovìk - dìlník
Dìlník ráno pøetrhl svùj sen
Jeho dílna volá po šedé práci
Èlovìk zarmoucenì probuzen
Ta noc nebyla bez emocí
Za dveømi domu krutý vládne mráz
V led se mìní šedé slzy
Mìsto je pokryté závojem krás
Které však pramálo lidí má v duši
Prochladlá tváø obyèejného dìlníka
Tak stejnì nicotná jako tisícù dalších
Nikdo z nich neví o mysli èlovìka
Hlubší a divnìjší než pravda dnù všedních
Za nocí tìžké stroje ovládají snové vize
Potemnìlé budovy, chrámy a koleje
Jsou náplní nitra, prùmyslové práce
Zas a zas ta stejná místa, jak za noci, tak za dne
Prochladlou rukou když chopil se náøadí
Šedý olej vtéká mezi prsty, staré a udøedé
Pánem je nad kovovými tvory, na dávné sny vzpomíná
Kam všude mohou vést kroky, když èlovìk zadøímá
7. Smrt v železe
Pod zašedlou klenbou nebe zní hudba mìsta
Na sem sedá popel, jenž produkuje továrna
Jsou to bahnité plánì za øekou, kde rodí se olejové mlhy
Kovozvuènou píseò hraje vítr na stožáru elektrického vedení
Zhoubné dunìní nákladních vlakù vrací mì do snù nejstarších
Jiskøící sbìraè vrhá na stìny práce obrazy lidských strastí
Skøípou brzdy vagónù, však souprava zbìsile zrychluje
Železný most nad øekou do ruda je rozpálen
Poslepu jdu po kolejích, nebezpeèné vidìt chci stroje
Déšť, bahno a rozvodnìné øeky stojí mi v noèní cestì
Zakrývám si tváø, na hlavu mi tolik žhavých jisker klesá
V mlze není vidìt svìtel, nevím jak daleko je vlak
V roklinì vedou koleje mnoha smìry, toèí se mi hlava
Mlha je hustá, noøí se z ní trakèní vozidla
Stožáry hrají chladné zvuky, pro mì pohøební
Za svitu železnièních lamp o život pøicházím
8. Literát I, II, III
I.
(instrumentální)
II.
Jak mocných kolísek ve své prostotì dosáhli
Kolik podmoèených prken zdvihli z mokrých luk
Jak nádhernì se vzepøeli límcùm svìtla kolem krku
Zato dlouhým jak vlasem
Potáhli komínová pohøebištì
Stálým zaøíkáváním vlastnì
Obnažují nevìøícím dásnì
Pøi jejich smíchu
Tak tropicky nežádoucím
Nás chlad louží denních
A pøíkopù noèních
Opravòuje ke zlovùli
A ozvìnì vizí do hlavy
Zadrátované
Smaltované
Potluèené
Pøivezené a odvezené
Právì posunuté
Oèi myšlenky zvonce
Na ulicích v zemi,betonu
A jako souèást
Hamižné poživaènosti
Ale nejsem literát
III.
Bohové v odpoèinku zasklení
Odsouzeni k pití jsou
V tekutinì mastné
Tepelnì uhlím odvzdušnìni
Však nedýchali pøedtím již
A mì probouzí v postavení
V oèích stín jako møíž
Témìø ze mì vìzení
Kobka senem vystlaná
Však pøetrvám to zastøení
Krev v listí se mìní
Suchá je jak èapka ve vìtru
Vidím jen stromù vlnìní
Proti nebi zrní se
Snad bouøí
Nevolnost probouzí.
Válka je
Pánem králù
9. Nad tíživou knihou
Zobany od snìhu krkavci zvedají
Otáèí hlavami v letu zadumaném
Hluboko pod nimi hoøí jich otcové
Ostatky ještìrù do výhnì vkládány
Øev druhé smrti co èerný popel
Na horká tìla v ulicích sedá, drtí je;
Igelitová bìlma
Ve vìtvích zavìšená, vìtrem poulená
Tìmi chci vidìt.
Mé prsty zbolavìlé pevnì knihu drží
Jež v listy ssála bøeèky z odpadního chøtánu
Nesu ji seøadištìm ve vyprahlost pokoje
V patách mi veèer tiší naøíkavá svìtla
Mé rty jsou rozpraskaná žula
A spáry další kávou plním
Pak rozevírám dveøe knihy
V níž ze slov vyklíèily obrazy
Text takto pozmìnìný, náhle pravdivý
Tvùrci se vysmívá, i jeho bratøím;
Noøím se do nìj a kdesi ve mnì
Pohne se prapøedek velryby s pavouèíma oèima
Tak nepochopitelnì starý a jednoduchý
Prázdný trùn
(skladba ve skladbì; posmìšný text rozmoèené knihy)
Èlovìk se vine k èistotì domnìlé
Jako se vine améba k sloupu dórskému
By jí byl páteøí;
Pak ve vidìní horeènatém
Zahlédne koøeny svých tužeb
Rve páteø ven a boøí chrám
Plazí se v maelström, jenž toèí klikou
Koøit se tomu, kdo vládne žezlem
Trùn je však prázdný;
Na trùnì prázdném sedí špína
Nelze ji odvanout, trùn je jí tvoøen
Lhostejný k tobì jak plody tvých snažení
Lhostejný k tobì jak bytí je k bytostem
Tyèí se nade vším, v hemžení nehybný;
Na trùnì prázdném sedí špína.
Shrbený procházím tìch listù kázání
Pùlnoc mne míjí na rychlých mracích;
Sytím se èajem z pøetìžké zeminy
Øedím ho medem a mosazí promíchám;
Krkavci za oknem v popelu pùvodcù
A vloèkách kyselých nad domy krouží
Zatímco hnízda jim vykrádá skøet
Zástupù klanìní s kouøem se prolíná
Chvíle pohrdá mateøskou hodinou
Ulice volají do koutù stínových;
Vichr mezi zdmi sílí
Vidím již zrakem veškerým
Nemohoucí jitro.
10. Elegie
Labyrint vlastního vìdomí
Kde brodím se smrdutou žluèí
Ve stopách mi èvachtá prokletí
Nahota hlouposti mysl sráží
Nastoupil jsem na ten koráb
A rozlouèil se s pevnou zemí
Však z pøístavu nemožné je vyplutí
Pøíboj bije a øetìzy poutají
Volám po kruté diktatuøe rozumu
Chci pošlapat ty svinské dithyramby
Všechna ušlechtilost na podlaze chlévù
Lùza svými hnáty elitu drtí
K uším doléhá jen pískot krysí
Bezedná nízkost tìch podlých duší
Tisíce lebek jen ke kálení patøí
Miseo-Anthropos, okovy vìdomí
Mùj koráb nepružnì na vlnách se chvìje
Lanoví praská, opory hnijí
Milosrdné opojení a chvilky nevìdomí
Iluzi pevné zemì evokují
Cáry rozervané vùle pleskají
Pleonasmus žvástù øádky teï špiní
Parnasos v hustých oblacích mizí
Jed kondenzuje na zrnech existence
11. Jádøinec staroby
Kdo si ústa plní plody sadù
A proklíná tìch plodù tuhá jádra
Které muèí jeho hltavost
Neví, že jen pro nì žila døeò
Vrásèité staré oblièeje
Jsou právì jako vyschlé plody
Bez vody se osamìle plouží
Mezi rozmoèeným papírem
Nevìdí již, jak poskládat slova
Dýchají vzájemnì své nemoci
Z obvazù v dopoledních tramvajích
Kde mají výsadu sedu
Pamìť a zuby vykotlané
Žádné moudrosti se nedobrali
Ale pod záhyby mrtvé kùže
Drobné jádro se pøevaluje
Z neèisté mlhy, nasáklé prachem
Z kovových pilin a nejmenších støepù
Které po léta vnikaly v póry
V žluknoucí tìlo, jádøinec staroby
Plni nevìdomosti a chladu
Procházeli ranními ulicemi
Kradli z popeláøních oltáøù
Ve stínu odvìkých továren
Když zvedli zraky ke komínùm
Snad pocítili cosi jako údiv
Ten hrudku zavrtanou v hlenu
Obdaøil matným pøísvitem
Když ti, kdo tak obcovali s prázdnem
Spánku se navždy, cele odevzdají
V ulici, jíž šli nejèastìji
Vyroste trs krásného plevele.
12. Šedá jízda
V ulicích, ve kterých staroba páchne
Syrovì a mámivì
Potkávám jezdce v mraènech prachu
Mraènech, která víøí a jimiž jsou sami protkáni.
Na prahu zámìstí døevnatí stroje, zatajen je jejich dech
V podchodech a prùchodech, tvoøených plísní omítky a ozvìnou
V bahnì lesních, polních cest, tak plném koøenù a šeptaného ticha
Tam všude vidím ty šedé obrysy.
Kráèím po jejich stopách
A jako bych šel po spirále o nìkolika støedech;
Topím se v bolesti a pokrouceném mrazu pustých zákoutí
Aniž bych v sobì nacházel touhu chytati se stébel;
Zvíøata prchají nocí, nikoliv snad pøede mnou
Bez jakékoli prosby na rtech.
Když projíždí šedá jízda vyhaslými továrnami
Zaène v pecích znovu zpívat oheò;
Je to zvláštní píseò, neboť plamen cítí
Že již není skuteèným
Že je pouhou vzpomínkou, odrazem, snem.
Jedou tryskem, však zapouzdøena je v nich pomalost
Procítìná pomalost;
Místo nehtù mají
Žluté listy bøíz
Jimiž v táhlých pohybech
Otvírají tìla kolemjdoucích
A v oèích tehdy mají pohled tìch, kdo hledají
Za hranicemi nadìje;
Pak v pøíbytcích, do nichž nebyli zváni
Stelou kolébky chvojím
Aby tyto pozdìji lépe hoøely.
Tak jako oni naslouchám zdem a letokruhùm
Šeptají o vyživující zkáze:
Teprve ve zmaru vše srùstá
Døevo - beton - déšť
Cihla - hlína - ocel
Teprve ve zmaru se schází;
Každé místo šedou jízdou navštívené se rozechvìje
Neboť si vzpomene, že skrze nìj promlouvá mohutnost mìsta.
Pozoruji dùm, kterak se uèí hroutit se do sebe samého.
A hladká maska potmìšilá, kterou si síla kdysi nasadila
Aby její tváø èelila bodavým dotekùm
Ta maska, jež, vìrna svému výrazu
Potají vrostla do masa
Stává se zvláštnì novou, krásnou krajinou
V níž smutek nachází útoèištì.
Jejich kroky mne dovedly doprostøed asfaltové plánì
Poklekám u zkalené tùnì potažené suchým listím
Cítím tupé údery v lùnì mìsta
Hleï - na hladinì tanèí stín
vykácených alejí, rozmetaných domù a vyvrácených bran
Hleï - už nikdy docela se nevyspím
mé snìní proplétá se s bezèasím všedních poutí
Hleï - listopad již vykoval
z korun stromù èerné drápy;
nechť pøipnuty jsou mokrou travou k mým zápìstím!
Vysoko nade mnou nepozorovanì vlaje
Potrhaná zástava
Opìt potkávám ty jezdce
Jejich tváøe
Nikoli nepodobné mé;
Voda z tùnì chutná po dešti
Oleji a zasmušilé válce
A v továrnách i zavøených a zmizelých
Stroje zuøivì pracují
A plamen se rozezpívá
Na jediný okamžik;
Rány sílí, když síla obdivuje svraštìlé kmeny
Ve stinných zahradách;
Hledím na své dlanì
Zatímco šedá jízda jede oblohou.
13. Poslední komín
Nad prašnou pustinou se cihla s cihlou snoubí do líbezných tvarù. Podzimní vítr naposledy objímá svojí duší desetihran tmavì rudého tìla, jehož svislý majestát panoval nad zašedlými budovami továren.
Byla chrámem práce, byla zahradou.
Èas plynul, naèež nabyl odporných barev.
Ruce tìchto barev pak trhaly kusy vznešených zdìných a ocelových staveb. Poté, co oblak prachu usnul, paprsky zhouby pronikly pøes kontury zdìných skulptur a odpornou pronikavou dotìrností okusovaly jejich hrany, krátily jejich stíny a vysušovaly smutné strouhy kalné vody ve výmolech pamìti. Ni lidem ni ptákùm dnes neslouží pomník zašlého èasu. Jak hrozící prst k nebi trèí poslední atribut staré továrny.
Vždy viditelnou nádherou bylo tìlo komínu. Ruce barev odkryly i nahotu kotlù, kterou po jejich èas skrývaly stìny. Z tìch špinavých masívù lze i v jejich posledních chvílích èíst slova.
Slova, jež dìlníci v duších vyryta mìli.
Slova teï z onoho místa jak pára unikají.
KDO CÍLE SVÉ ZHMOTÒUJE
V POD KOTLEM TOPENÍ
A TOUHY SVÉ UPNE K HORKÉ VÝHNI
RUCE SVÉ NECHŤ ZOCELÍ SI TVRDOU PRACÍ
A PØIKLÁDÁ DO VLÍDNÉ TVÁØE PLAMENÙ
NECHODÍ V DOM NEŽ SMÌNA SKONÈÍ MU
A NEDÁVÁ SE K LENOCHÙM A ZHÝRALCÙM
DUCH SVÙJ NETOPÍ V ODPOÈINKU
PØIKLÁDEJ POMALU, VŠAK NE PØÍLIŠ POMALU
BYS OKO PECE RUDÉ ZACHOVAL
BYS VŠAK PALIVEM NEKRACHOVAL
BY TÌ PÁN PRÁCE VŽDY V PØÍZNI CHOVAL
Slova jak pára se rozplývají.
Paprsky zhouby dokonèují dílo.
Jediné, co paprsky nevysuší, jsou slzy v našich oèích.
V nich je skuteèný podzim.
|
|
