|
HYPERBOREAN DESIRE LYRICS
"... v kruhu Ve¹kerenstva ..." (2006)
1. Sága o neuchopitelné ryzosti
2. Kde je lidstvo?
3. Manifest vìdomí
4. Hyperborea
5. V obranì dr¾avy prastarého
6. Zrod a zánik
7. Èerný popel
8. Zpìv bouøe
9. Demiurg: „Bílý antikrist”
10. U Peæini
1. Sága o neuchopitelné ryzosti
Sága o neuchopitelné ryzosti
Ké¾ má du¹e proudí zpìt do dávných èasù,
pod z¹edlou mrazivou oblohu do nitra bez koncù.
Ké¾ mohu pro¾ít své sny ve spleti èerných kmenù,
prohánìt se kraji na køídlech démonù...
Rozetnutí smyèek prý spasitelù národù!
Hroutí se zdi zvonic, pod rzí vyzvánìní utichá.
Torza dohoøívají, plameny laèní po nebesích.
Pryè se v¹ím slabo¹stvím! Zaznívá nahá pravda!
Ú¹klebek antihodnotám, trùnu malého já!
Sláva lidstva pohøbená tunami prachu z hvìzd,
slzy Zemì pry¹tící z ran Znásilnìné
Po spirále cestou Ve¹kerenstvem,
tichým lùnem krajin, kde sídlí má du¹e!
Sága o neuchopitelné ryzosti – hyperborejská touha!
2. Kde je lidstvo?
Kde je lidstvo?
Bezútì¹nost pozdního podzimu
promlouvá jazykem havranù –
tak neèistá, ¹pinavá,
jako bahno l¾í, v nich¾ se topí¹.
Rozdrcen møí¾í, krvácí¹.
Na køídlech dogmat proklíná¹ rány,
tak ubohý a ztracený v chorém bytí,
kdy tìlo èeká chladné ostøí – nutnost zaplatit...
Kde je lidstvo?
(Ó, ve jménu dvounohých – in nomine homo...)
Nikdy není mo¾né pochopit
euforické ticho sledované bouøí –
lhostejnost tìm, je¾ nesly¹í
pøekrásných zpìvù stromù...
Nikdy není mo¾né pochopit
euforické ticho sledované bouøí –
za zády ti, je¾ nevidí
podaných rukou Znásilòované.
3. Manifest vìdomí
Manifest vìdomí
terou cestou Ve¹kerenstvem mám se na pou» vydat?
®ivelností pro spásné snìní
èi bìsy ku naplnìní?
Svoboda jen pro plameny –
to» pøedstava l¾ivá!
Odvahu nalézti a spatøit høbet hyeny,
je¾ dáví na¹e du¹e, to» manifest vìdomí.
Konání ku Pravdì jako zlatá nit se pnoucí –
støídmostí prozáøit stíny,
v hrobkách snící nefilimy,
probudit vnì niternosti – ideály jsoucí.
Manifest vìdomí!
Je mou vùlí èlovìka zøíct se kù¾e vlka.
Je mé krve údìlem po klenbách chrámu stékat...
Manifest vìdomí!
4. Hyperborea
Hyperborea
Cáry samotných galaxií
drceny pøíboji zpìnìných vln,
¹kvaøeny v titánských plamenech
neuchopitelné síly.
Kraj ryzí pøirozenosti,
za mlhovinami barev podivných.
Tisíce èasù tam i zpìt
nabývá tvarù v ¾ivých snech.
Hyperborea, na¹e otèina ztracená!
Hyperborea, na¹e otèina zapomenutá!
V závoji kosmické mlhy
umírá pod tíhou planet.
Ni ¹ance ku znovunalezení
lidskostí z dne¹ních dnù.
Není zemì krásnìj¹í, za mrazy spalujícími!
Není moci vzne¹enìj¹í v krajích, o nich¾ lidstvo nesní!
5. V obranì dr¾avy prastarého
V obranì dr¾avy prastarého
Hlas dávných bohù promlouvá vøavou nových válek.
Za nesmrtelný plamen ¾ivený skutky z nás,
v sounále¾itosti a bratrství bráníme brány na¹í øí¹e –
pro vítìzství Znásilòované nad èervy moderní doby.
Bez slz skrápìjících stíny mrtvých,
s moudrostí skrytou v kùøe stromù.
V pùdì ¾ivící staré koøeny
ulpívá vzne¹enost na¹ich krajù.
V obranì dr¾avy prastarého,
hyperborejská touha vede nás!
Èerný oheò se¾ehne trosky hodnot fale¹ných,
vìèné lesy opìt vyrostou na plodech války idejí.
Pro návrat pod klenbou hvìzd vládnoucích,
vìdomých nekoneènosti a hodnot odkazù.
V obranì dr¾avy prastarého,
hyperborejská touha vede nás!
6. Zrod a zánik
Zrod a zánik
Co minulým ctìno, dne¹kem ¹pinìno,
ti¹e du¹i ku ¹ílenství pálí –
aè v zapomnìní pradávno pohøbeno,
místa svého stále má – nad hvìzdami v dáli.
Co ztratilo se oèím, stokrát popíráno,
kdy¾ hledáno je v ráji, kde fal¹e znìjí –
z mysli vyhánìno a snùm odnímáno,
o tom ji¾ jen èerné vichry tajnosnubnì pìjí.
V kruhu Ve¹kerenstva!
A¾ paprsky v prach plevel spálí,
a¾ zhroutí se sochy, (ty) bez zásluhy – plané,
s novým kruhem probudí se síla
a pravý Oheò na svém místì vzplane!
A¾ smrt uti¹í kroucení èervù,
na jejich cestì prý za spásou,
z hlubin sopek – v jejich oèích,
salamandøi zjeví se – celou svou krásou!
7. Èerný popel
Èerný popel
Èerný popel ti¹e chladne,
sledován zraky zùstav¹ích,
koneènì lhostejných...
Zbytky dýmu kouzlí obrazy,
lze v nich èíst...
Nepokoøeno,
v¹ak na kolena nesra¾eni!
Zùstávám!
8. Zpìv bouøe
Zpìv bouøe
®ár hvìzd línì uvadá v hávu mraèen divých,
chladný sílící vichr jest pøedzvìstí hnìvu.
Køièí do v¹ech koutù prachbídného svìta,
aura nenávisti trhá nebesa...
Smrtící svit oèí èerných nebeských vlkù
spaluje na popel hroudy vì¾í sakrálních
s køí¾i na vrcholech, slabých a tak vratkých –
zrcadlo Ve¹kerenstva ze støepù fale¹ných.
Kdy¾ zahalí se kosmos do nejhustìj¹í èerni,
protkán pochodnìmi, co syèí do v¹ech stran,
po spalujícím náøku zelenají se hvozdy
a co na trùnu hnilo, je jen krmí hejnùm vran.
Zpìv bouøe!
9. Demiurg: „Bílý antikrist”
Demiurg: „Bílý antikrist”
Strnutí starých kostí,
za zády slepota oèí,
co vidìly více ne¾ dosti
ve spirále, je¾ bìsy se toèí.
Zkøí¾iti kotníky, jen rozpa¾it ruce,
vprostøed mysli planoucí –
sebou samým prokláti srdce,
zardousit lhostejnost chøadnoucí.
Pak pokynout èí¹í napìtí,
nech» ètvero hrotù lebkou proniká,
zaznívá køik, je¾ vábí prokletí
a s dal¹í ètveøicí trup se potýká!
„Stojím pevnì zaklesnut...
Hoøím utváøením k vý¹inám...
Krvácím proudem otevøení...
S génii elementem létám...“
Chladný kov od nohou se plazí,
jak z ocele had tìlo obtáèí –
jeho smìr vìdomím zamrazí...
®e opou¹tí mì levou rukou postaèí!
„Chu» nápoje Vùle...
Vùnì spáleni¹tì minulých...
Dotek, ¾e skuteènost kol...
Naslouchám tónùm, je¾ hovoøí...“
Zrakem a duchem uvádìných.
Bílý antikrist!
10. U Peæini
|
|
